Madeira 2018: Ponta de São Lourenço

První výlet naší červnové dovolené směřoval na nejnehostinnější místo na Madeiře – vyprahlý poloostrov Ponta de São Lourenço, který je známý svými rozeklanými útesy plnými roztodivných tvarů.

Ráno trochu dospáváme cestu, neboť náš stop-over v Praze nám na čerstvosti nepřidal. Po snídani se rozhodujeme, kde povedou naše první výletní kroky na Madeiře. Počasí není zatím idylické, ostrov je od středních poloh zahalen v mracích.

Zanedlouho je rozhodnuto  – „tůra“ po atraktivním skalnatém poloostrově, na němž panují dost nehostinné podmínky pro místní rostlinstvo, tudíž po většinu roku vypadá jako neatraktivní pustina. A to je na něm, na jinak zeleném ostrově, tak atraktivní. Tedy kromě vyhlídek na rozeklaná skaliska roztodivných tvarů bičovaná divokými vlnami oceánu a stezkou procházející po místy velmi úzkém skalnatém hřebínku.

Přes Machico a Caniçal přijíždíme na rozlehlé parkoviště za přístavní vesničkou Quinta do Lorde. Jelikož je kolem 11. hodiny, už tady parkují snad všichni turisté na ostrově. I přes poměrně velkou návštěvnost poloostrova se nám daří nejít v davu, i když se kolem nás občas motá Korejka s igelitkou a svým vlastním fotografem. Jdeme vycházkovým tempem, nikam nespěcháme. Na každé vyhlídce zastavujeme, kocháme se a občas trochu čekáme, abych při fotodokumentaci výhledů nemusel přehnaně používat ostré lokty. Počasí se trochu lepší, místy se na nás usmívá sluníčko, jehož účinky zjistíme až večer, neboť jsme dnes nepokládali za nutné brát s sebou opalovací krém. Když nefouká vítr, lituju, že jsem si dnes oblékl dlouhé kalhoty.

Chodníček nás vede až na odpočívadlo pod chatou Casa do Sardinha, kde na lávových skaliscích nad kamenitou „pláží“ svačíme a bráníme se útokům houfu neškodných ještěrek. Až nás nicnedělání přestává bavit, přesouváme se k chatě obklopené palmami, která z dálky vypadá jako oáza v poušti. Tady bychom rádi vyzkoušeli záchody, které jsou ovšem zamčené a line se z nich puch jak od ropuch. Raději tedy útočíme na křoví za chatou a dále na kopec Pico do Furado, na němž se nachází nejvýchodnější vyhlídka poloostrova. Dále už jsou vidět jen neschůdná skaliska a maják, otáčíme tedy naše kroky a pomalu se vracíme zpátky.

Cesta zpět je zalidněná o poznání méně, neboť většina turistů již úspěšně absolvovala svůj okruh a zmizela kdo ví kam. Užíváme si tedy klid a pohodu. Jelikož nám došla voda, po návratu k autu jedeme do Caniçalu uhasit žízeň a poté se vracíme na poloostrov, abychom prozkoumali další jeho zákoutí.

V hledáčku máme pláž Prainha. Na vyhlídce nad pláží opět svačíme, pozorujeme bagr úhledně srovnávající černý písek na pláži a pár odvážných koupajících se otužilců. Dolů nás to moc neláká, proto raději sedáme do auta a jedeme se podívat na vyhlídku Miradouro do Rosto, ze které vidíme jako na dlani velkou část severních útesů poloostrova.

Po návratu zjišťujeme (kromě toho, že se do nás hluboce zamilovala kočička), že brát s sebou opalovací krém bude asi vhodné i v případě, že je beznadějně zamračeno. Červené obličeje a ruce nám dávají za pravdu. Stejně tak i kraťasy a kalhoty bude lepší vozit obojí v autě a dilema rozlousknout až na místě. No nic, poučení pro příště.

Trasa: Mapy.cz | okruh 7,5 km | převýšení 720 m↑ a 720 m↓

Štítky článku…

Komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak jsou zpracována vaše data?