Madeira 2018: Přílet

Při plánování naší dovolené jsme četli mnoho informací o ne úplně všedním přistávání na Madeiře. A musíme jim dát za pravdu.

Po přiblížení k ostrovu vidíme čouhat z mraků jen nejvyšší hory, vše ostatní je zahaleno pod nekonečnou šedobílou dekou. Před přistáním nejdříve v malé výšce přelétáme nad poloostrovem Ponta de São Lourenço, aby chvíli poté pilot nad mořem za plného tahu motorů stočil letadlo ostře řezaným náklonem na svéráznou přistávací dráhu, která vypadá jako přerostlé přístavní molo (je z velké části postavená na betonových pilonech). Já si to užívám jako horskou dráhu, Anetka to popisuje výstižným citoslovcem: „Bleee!“

Naštěstí se přistání povedlo napoprvé a byli jsme tedy rádi, že nemusíme přistávací manévr opakovat, nebo, jak se někdy stává, strpět odklonění letu někam jinam („jinam“ v případě Madeiry může znamenat 660 km na Kanárské ostrovy, 1000 km do Portugalska). Čekáme na odbavené krosny – moje vyjíždí na pás brzy, ale Anetčina se ne a ne objevit. Když už je pás prázdný a nic nevyjíždí, všímáme si opodál stojícího vozíku, na kterém vítězoslavně trůní osamocený Anetčin bágl. Nahazuji na sebe obě krosny (Milimetr totiž zatím žádnou nemá), Anetka nese dva naše příruční baťohy (a Milimetra, který zatím nemá ani žádný příruční baťoh) a jdeme půjčit rezervované auto.

Pán u přepážky je milý a vstřícný a jako obvykle se z nás snaží vytáhnout nějaké to další euro navíc. Jeho taktika „máte rezervovaný městský typ auta, do hor by to ale chtělo něco většího a silnějšího“ na mě ale neplatí a jsem skálopevně přesvědčený, že to s námi Fiat Punto 1.2 zvládne. Když nám konečně přistaví náš výkonný zánovní vůz, který právě vyjel z myčky, jedeme směr Machico, kde nakupujeme zásoby potravin a nezbytný meloun. Jelikož se blíží večer, nabíráme směr severní pobřeží a Ponto da Cruz, kde máme zajištěný homestay ve vilce s výhledem na Penha D’Águia (Orlí skálu). 

Po příjezdu nás vítají Evandro s manželkou, dcerkou a kočičkou, ukazují nám dům a náš pokoj. Poté nás pan domácí zve na prohlídku zahrady (kde nás ledabyle vítá pes a zakousnutá slepice) a ochutnávku svého domácího madeirského vína. Zkouším nejdříve bílé a pak červené, mezitím si Evandro, rozradostněn naší přítomností, málem rozbije starožitnou lahev z roku 1953. Anetka nezkouší žádné víno, neboť si to Milimetr nepřeje. Jelikož máme hlad a jsme unavení, nevymýšlíme žádné další vylomeniny, vaříme večeři. Evandro si u toho ze mě dělá prču, jestli jsem ok, že mám opilé oči. Po jídle a po úlevné sprše brzy usínáme.

Štítky článku…